S kamennými snosy zvanými hromadiska, které jsou dodnes nepřehlédnutelnou součástí valašské krajiny, nás seznámí příspěvek Pavla Mašláně, historika Muzea regionu Valašsko.
Kamenné snosy, též zvané agrární haldy a na Valašsku lidově hromadiska (lokálně též výskydě nebo hluchání), jsou dodnes nepřehlédnutelnou součástí valašské krajiny. Většina lidí je vnímá jako obyčejné hromady kamení, pro vnímavějšího pozorovatele však představují doklad zemědělského využívání krajiny v minulosti i v místech, která nebyla pro zemědělství příliš vhodná. Hlavně starší a zarostlá hromadiska jsou dnes obtížně odlišitelná od pozůstatků běžných geomorfologických jevů.
V rámci pasekářské kolonizace docházelo na Valašsku od 16. století k postupnému osídlování horských poloh a přeměně světlých smíšených lesů a javořin na zemědělskou půdu, toto bylo mnohdy usnadněno odstraněním lesa předchozím hospodářským využitím vyšších poloh – výrobou potaše. Kvůli růstu populace byli lidé nuceni rozšiřovat pole i na horské svahy s výrazným sklonem. Záměrně si vybírali svahy s jižní slunnou orientací a ve vyšších, sušších polohách, kde byly vhodnější mikroklimatické podmínky (v době 17.–18. století vrcholila malá doba ledová spojená s vyššími srážkami a nižší teplotou, ve vyšších nadmořských výškách ležel déle sníh).
Na svazích po dříve zde rostoucím lese byla půda převážně typu hnědozem, která se až obděláváním půdy postupně zhodnocovala a vytvářela se nerovnoměrná vrstva lehké ornice promíchané se štěrkem a kamením. Pravidelnou orbou se z podloží kamení neustále dostávalo na povrch, což vedlo k potřebě jeho odstraňování. Pro hospodaření na horách se tak vžilo pořekadlo: „Konec chleba, začátek kamení.“ Zavedení moderních pluhů se železnými radlicemi v 19. století umožnilo hlubší orbu, což však vedlo k ještě většímu množství vyoraného kamení. Toto kamení se pravidelně odnášelo a ukládalo na neplodná místa do volně vršených hald či valů, které časem získávaly zaoblený tvar, nebo do valů skládaných nasucho. Obdobně byly tyto snosy tvořeny i na sečených loukách, kde zase kamenité výstupy znesnadňovaly seč. Hromadiska se stala nedílnou součástí krajinného rázu zemědělské krajiny Valašska.
Během staletí pravidelného obdělávání půdy narůstala hromadiska do velkých rozměrů, čímž začala zabírat už tak nedostatkovou zemědělskou půdu. Kamení z nich lidé využívali jako materiál pro základy domů či hospodářských staveb nebo na zpevňování polních cest. V některých případech bylo kamení zakopáváno zpět do země a překrýváno vrstvou ornice – na vlhkých místech dokonce záměrně, aby došlo k odvodnění. Ve 20. století došlo k likvidaci soukromého zemědělství a to společně se stěhováním lidí z pasek do větších sídel a do niv údolí, urychlilo opuštění tradičního obdělávání půdy, a tím i sběr kamení z ornice. Hromadiska v polohách blíže větším sídlům byla postupně rozebírána jako zdroj stavebního materiálu nebo záměrně odstraňována, aby nepřekážela zemědělské mechanizaci během kolektivizace.
Dodnes se hromadiska zachovala zejména ve vyšších polohách regionu, odkud byla jejich odstraňování obtížná. Nacházíme je jak na horských loukách, tak i v lesích. Hromadiska jsou hmotným dokladem tradičního zemědělství na Valašsku a proměny původní pestré krajiny. V lesích dokládají proces přeměny přírodní krajiny v kulturní a následné opětovné zalesňování v posledním století. Jsou také indikátorem někdejšího rozsahu zemědělského hospodaření. Na dnešních loukách připomínají transformaci původních polí na pastviny a nadále zastávají nenahraditelnou roli z hlediska udržení biodiverzity.
