Venku pomalu končí zima, všude bláto, zbytky tajícího sněhu. Když si uděláte čas na procházku do přírody, tak se všudypřítomnému bahnu nevyhnete. Pokud proto zvolíte procházku městem, tak na vás čekají i jiné hnědé mazlavé nástrahy, které si s bahnem nezadají. „Tohle období je prostě k nesnesení!“ vykřikují asi mnozí z nás. Ale představte si, že existují lidé, které tento čas inspiruje a láká je ven! Jsou to malíři. Když se ohlédneme do historie krajinomalby, všimneme si, že mazlavé, lepivé oranice se sebou nesou v oblasti střední Evropy nové směry a tendence. Vzpomeňme na umělce z malířské kolonie v německém Worpswede, jejichž pražská výstava měla v roce 1903 takový vliv. Nebo malby Antonína Slavíčka – také časem vyměnil slunný francouzský impresionismus za hloubavost a zemitost země české. A co dnes tak ceněné obrazy Jakuba Schikanedera: bez téměř hmatatelné sychravosti a mlžného oparu, by přišly o své podmanivé kouzlo.
Mezi malíři, kteří mají zálibu v nevlídných krajinách najdeme i řadu místních tvůrců. Karla Hofmana, Aloise Schneiderku, Jana Hrnčárka anebo Josefa Hapku. Předjarní a sychravé krajiny patřily k Hapkovým oblíbeným námětům. Mohl v nich naplno uplatnit svůj cit pro barvu a lehký, výstižný malířský rukopis. Malovat chodil často na hřeben Velké Lhoty, do okolí Vsetína, směrem na Karolinku, ale i do blízkosti svého pražského bydliště. Nejen krajina se těšila jeho zájmu, maloval i žánrové scény, zátiší, kytice, často portrétoval své blízké.
12. března 2012 by se Josef Hapka dožil 100 let. Pokud nejste šťastnými vlastníky některého z jeho obrazů, nezoufejte.
