Výroba dřevěného uhlí byla v minulých staletích rozšířena v lesích po celém Valašsku. Uhlí používali vesničtí kováři a dále také hamry a železárny, jelikož poskytovalo dostatečný žár k tavení kovů. Výroba dřevěného uhlí probíhala v milířích, které se nejčastěji stavěly přímo v lesích. Dodnes lze při toulkách po Beskydech narazit na lokality pojmenované Uhlisko, Na Uhlisku, Milíř, Popelář a podobně, které odkazují právě na činnost uhlířů. Na výrobu uhlí je potřeba suché a bezvětrné počasí, proto nejčastěji probíhala od jara do podzimu. Uhlíři mívali rozdělaných několik milířů v různých fázích výpalu, aby stihli vyrobit co nejvíce uhlí za sezónu. Během práce uhlíři bydleli v jednoduchých přístřešcích přímo u milířiště, jelikož od zapáleného milíře nebylo možné odejít.
Na uhlí se nejčastěji pálilo dřevo bukové později i smrkové, poté co začali lesníci v oblasti smrk hromadně vysazovat. Dřevo muselo být dobře proschlé, a proto se chystalo už v zimě. Samotný milíř tvořil tzv. král, který v něm zajišťoval tah. Tvořil jej jeden kůl obložený suchým roštím či 4 tyče tvořící komín vyplněný drobným palivem. Kolem krále se skládala naštípaná polena, tak aby vytvořila pravidelnou kupoli. Na ni uhlíři vytvořili plášť, skládající se s naskládané vrstvy drnů a mechu, omazané mokrou hlínou. Následně mohli milíř zapálit vsypáním žhaveného uhlí do krále, nebo kanálkem s roštím v jeho spodní části. Pro výrobu kvalitního uhlí musel milíř pouze doutnat a ne se rozhořet naplno. Jeho pálení tak trvalo až několik dní, během nichž uhlíři stále milíř sledovali. Po ukončení pálení milíř ještě několik dní chladl, než uhlíři začali s jeho rozebíráním. Hotové dřevěné uhlí se z milíře vyhrabalo, odneslo v putnách a následně sypalo do pytlů, ve kterých se dopravovalo až k odběratelům. Práce uhlířů byla hodně nebezpečná, milíř se mohl propadnou a pohltit tak nepozorného uhlíře, nebo hrozilo nebezpečí opaření od horkých vodních par, které z milíře unikaly. Výroba dřevěného uhlí začala postupně zanikat díky těžbě černého uhlí, v některých oblastech se udržela ještě do 40. let minulého století, ale po válce už milíře nahradily ocelové karbonizační pece.
