Léto sice pomalu končí, ale to nám nebrání nad archivními prameny zavzpomínat, jak si v minulosti hrávaly děti. Ty vesnické měly program jasný – žně, senoseče a další zemědělské práce byly v plném proudu a pomáhat museli všichni, nejmenší členy rodiny nevyjímaje. Na nějaké lumpárny tak malí ani velcí nejspíš neměli nejen čas, ale ani chuť. Ve městech tomu bylo o poznání jinak – zkusme se tedy vrátit do parného letního odpoledne před sto lety třeba v takovém Meziříčí…
Víkendová letní odpoledne zde již dlouhá desetiletí patřila oblíbeným korzům, kdy dámy skryté pod slunečníky ochotně přijaly rámě svého mužského doprovodu a procházely se od meziříčského náměstí až ke kostelíku sv. Jakuba na konci náměstí krásenského. Každou chvíli jim pod nohama proběhli kluci nahánějící dřevěnou hůlkou po aleji vysoké dřevěné kolo, roztáčející káču, tlukoucí špačky nebo u prašného důlku cvrnkající kuličky. To studenti místního gymnázia hrávali večer v krásenské aleji pod kaštany na mandolíny a kytary a zpívali děvčatům pod okny. Krásňáci je nevyháněli, naopak se zalíbením otevírali okna podvečerní podmanivé vůni květin z upravených předzahrádek a libému zpěvu mládenců.
Nejen děti, ale i dospělí vzali v parném létě zavděk vodním živlem. Jít se koupat nebylo ale jen tak – takové koryto Vsetínské Bečvy bylo v obležení z jedné strany „dědiňáky“ z Poličné, z druhé „měšťáky“ z Meziříčí. Krupobití kamenů pak létalo z jedné strany řeky na druhou, a ani jedni ogaři se nechtěli o vodní právo na Bečvu dělit. Celé město se u vody scházelo s potěšením ale ještě z jiného důvodu – rybáři zde totiž pořádali pro veřejnost pravidelné rybolovy. To potom Bečvu přehradili sítí, se kterou šli chlapi proti proudu vody, ze břehů kluci plašili ryby z pod kamenů a každou chvíli je tahali z vody a schovávali do pytlíků na rameni. Ženy rybářů pak ryby vykuchaly, okořenily a pekly na primitivních plotnách, narychlo z kamení postavených přímo na břehu.
