I když Valašsko nepatří mezi geologicky nejzajímavější oblasti a neskrývá pod trnkovými sady obrovské nerostné bohatství, byli jeho obyvatelé v minulosti schopni zužitkovat každý alespoň trochu „mravný“ kámen ke svému užitku.

Přírodní podmínky dané geologickou stavbou Karpat poskytly Valašsku v první řadě kámen využitelný pro stavební účely. V menší míře se zde nacházely zdroje jílu (cihlářských nebo keramických hlín), písku, štěrku a vápence. Jen místy se vyskytovaly využitelné zdroje křemene (pro sklárny) a železné rudy – pelosideritu. Pověsti i historické prameny se dokonce zmiňují o kutání rud drahých kovů, olova a uhlí.

Typickým místem, kde byly tyto suroviny na Valašsku dobývány, bylo takzvané kutiště. Jednalo se o typ těžebního areálu, kde se rubalo v jednoduchých jámách, obvalech či v případě bohatších zdrojů také ve štolách a šachtách, jejichž délka nebo hloubka však zpravidla nepřesahovala 10 metrů. Výjimku tvořila těžba štěrku a písku. Tyto sypké materiály se častěji než v kutištích získávaly ručním katrovaním z Bečvy a dalších vodních toků.

Nejstarší těženou nerostnou surovinou byl na Valašsku bezpochyby jíl. Již první zemědělci jej v mladší době kamenné využívali k výrobě keramiky a mazanice, kterou potírali stěny svých domů. Jinak na Valašsku samozřejmě dominovalo jako stavební materiál dřevo. Změna nastala až s ohňovými patenty Marie Terezie, které požadovaly výstavbu zděných komínů do jednoho roku a postupný přechod ke zděným domům. Rovněž rozvoj lesního hospodářství v 19. století omezoval dostupnost dřeva pro běžné stavby. Reakcí na tyto změny byl rozvoj cihlářství – nejstarší zmínka uvádí jednoho laterária (tedy cihláře) v Zašové k roku 1755. Později se proslavila zejména cihelna ve Valašském Meziříčí-Hrachovci. Lokálně se však pálené i nepálené cihly vyráběly prakticky v každé vesnici. Zajímavostí je, že valašští cihláři byli žádaným „exportním zbožím“ a pálili cihly nejen na Moravě, ale také až v Maďarsku.

Kámen se pro stavební účely začal výrazněji těžit na počátku 20. století. Drobné lomy, nejčastěji jednorázového charakteru, nabízely především takřka všudypřítomný vsetínský pískovec. Vzácnější a jemnější istebňanský pískovec sloužil více k estetickým účelům – typickými výrobky byly pomníky či náhrobky. Zřejmě nejznámější lom se nacházel v Zašové. Dalším druhem těženého kamene byl vápenec, který přirozeně sloužil k výrobě vápna. Nejkvalitnější zdroje byly doloženy ve Vidči a především v Lešné-Jasenici. Druhý jmenovaný lom fungoval již od konce 18. století.

Základní surovinou pro valašské lesní sklárny byl tzv. ciężkowický pískovec, skládající se hlavně z křemenného pískovce se zhruba 80% podílem křemene, který je doplněný arkózovými křemeny. Určitě stojí za zmínku, že tento druh kamene na Valašsku vystupuje na povrch jen v podobě úzkého pruhu, který je možné naleznout mezi Viganticemi a Horní Bečvou, přičemž největším výchozem je vrch Poskla na katastru Hutiska. Výchozy ciężkowických slepenců zde obsahují prakticky výhradně valouny mléčného křemene. Vrchovou partii kopce pokrývá dodnes dobře viditelný řetězec drobných kutišť.

Z rud se navzdory pověstem o olovu, stříbře a dokonce i zlatě (legendární důl na Radhošti) těžilo pouze železo. Jeho lokálním zdrojem byla sedimentární hornina pelosiderit. Nízký obsah kovu (10 až 20 %) mírně vyvažovala menší náročnost zpracování a snadná dostupnost této suroviny. Z Bečvy a z různých povrchových výstupů ji těžili již Keltové, větší rozmach těžby se však pojí až se závěrem 18. století. Ruda se dolovala v Zubří a v Jasenici. Zubří je díky svým hamrům jistě známější, pravdou však je, že jasenická ruda byla výrazně kvalitnější a objem zdejší těžby byl oproti Zubří trojnásobný.

Jasenice se s těžbou surovin pojí i potřetí, protože se zde získával také vápenec pro výrobu vápna. První písemná zmínka o jeho užití souvisí s rekonstrukcí kelečské tvrze v letech 1585 až 1595. Kromě Jasenice se lom s kvalitním vápencem nacházel také ve Viganticích.

Zajímavou geologickou epizodou je těžba uhlí v Choryni. V poslední čtvrtině 19. století se zde těžilo v menší karbonové kře, která se dostala blízko k povrchu vlivem procesů alpinského vrásnění. Její rozsah však umožňoval pouze omezenou těžbu, která nebyla dlouhodobě schopna konkurovat masové produkci ostravsko-karvinské oblasti.

Pokud Vás tento krátký exkurz do dějin hospodářské geologie Valašska zaujal a chcete se o předprůmyslových výrobních odvětvích a řemeslech našeho regionu dozvědět více, navštivte výstavu „Stopy lidského umu“ Muzea regionu Valašsko, která je na vsetínském zámku k vidění od 9. 5. 2026 do 7. 2. 2027.