Vsetínský amatérský malíř Karel Daněk oslavil v loňském roce významné životní jubileum (narodil se 20. března 1928). Přes zdravotní problémy se ani v požehnaném věku neobával tvůrčích výzev a dokonce ještě ve svých devětaosmdesáti letech se s odhodláním pustil i do rozměrné realizace! Jen tak pro radost si na vnější stěnu přístavku nedaleko své milované chaty v Semetíně namaloval monumentální obraz podzimní krajiny coby symbolu „podzimu“ vlastního života.

Na svůj první umělecký vzor a na vlastní malířské počátky vzpomíná: „V předškolním dětském věku jsem bydlel se svými rodiči v Leskovci 111 u Vsetína. Otec měl malířskou firmu a zaměstnával v té době malíře Pospíšila, který bydlel u nás i s rodinou. Neměl dokončenou malířskou akademii. Měl u nás jednu místnost, kde maloval obrazy, olejomalby na plátno. Od dětství jsem ho pozoroval, jak pracuje. Na štítu našeho domku namaloval velký obraz, kde byla salaš, bača se psem a svými ovečkami. Později v době války jsem se učil u svého otce pod Společenstvím malířů pokojů a dekorací ve Valašském Meziříčí. Brzy jsem maloval, co jsem viděl u malíře Pospíšila, a to, co on maloval v různých veřejných budovách. Byly to obrazy na stěnách i na stropech. Byly to převážně malby krajin.“ V té době vyzdobil nástěnnými malbami například i vsetínskou sokolovnu.    

Karel Daněk vyhledával setkání s dalšími umělci, jejichž tvorba se pro něj stala výtvarnou školou: „Když jsem viděl v terénu pracovat malíře, hned jsem byl u nich a pozoroval jsem je při práci. Navštěvoval jsem různé ateliéry, rovněž i ateliér Josefa Drhy v Ostravě.“ Stýkal se také přímo s valašskými mistry a učiteli i rádci mu byli žáci pražské akademie, malíři Ludvík Klímek a Jan Kobzáň (ten ho přizval v roce 1949 i k realizaci vsetínské krajinské výstavy Valašsko v práci).

Profesní uplatnění nalezl Karel Daněk v propagaci státních podniků a příslušné vzdělání si ještě ve svých třiapadesáti letech doplnil absolvováním aranžérského a písmomalířského kurzu v Praze. Malířství mu zůstalo jako celoživotní koníček. Maloval akvarelem, temperou či olejem a věnoval se krajinářství, zátiší a méně figurální (a portrétní) tvorbě. Výtvarné dovednosti získával i na malířských seminářích pořádaných novojičínskou výtvarnou skupinou Jaroněk či rožnovskou Základní uměleckou školou. Kromě malby experimentoval také s netkanou nástěnnou tapiserií.

V nejzdařilejších Daňkových krajinomalbách můžeme pozorovat poučení dílem význačných valašských krajinářů, a to nejen Ludvíka Klímka, ale i Karla Hofmana či Iljí Hartingera. Sám s oblibou maloval Valašsko, neboť jak přiznává: „Miluji valašskou krajinu, architekturu a celkový ráz našeho kraje. Valašská údolí ve Velkých Karlovicích – Podťaté, Leskové, Pluskovec, Miloňov, Malé Karlovice. Také Soláň a celé Beskydy…“