Valašskomeziříčské muzeum si v letošním roce připomíná 140. výročí svého založení. Dnes je součástí Muzea regionu Valašsko, které kromě meziříčského muzea v zámku Kinských spravuje i zámek Vsetín, Hvězdárnu Vsetín, zámek Lešná u Valašského Meziříčí a kostel Nejsv. Trojice ve Valašském Meziříčí. Právě posledně jmenovaný objekt měl však paradoxně v souvislosti s muzeem jednou ošklivě namále. Ale popořádku.

U zrodu valašskomeziříčského muzea vedle řady jiných stál i Eduard Domluvil (1846–1921), katolický kněz, pedagog, historik a vlastivědný pracovník. Předsedou Musejní společnosti, která byla ve městě založena v roce 1884, pak byl Domluvil od roku 1892 až do své smrti. Kromě obětavé a intenzivní sběratelské činnosti, kdy na jeho bedrech ležela veškerá péče o neustále rozšiřované muzejní sbírky, jejichž osudem v těch časech zároveň bylo časté stěhování z místa na místo (muzeum nemělo až do roku 1948 vlastní prostory), prezentoval sbírky veřejnosti prostřednictvím mnohých výstav a stejně tak popularizoval regionální historii prostřednictvím řady vlastivědných knih, které psal. Ve světle výčtu všech jeho zásluh na tomto poli o to více překvapí následující řádky. Již současníci Domluvila hodnotili jako rozporuplnou osobnost, kdy jej například popisují jako horlivého vlastence a zároveň obhájce rakousko-uherské monarchie. A na stejné misky vah můžeme položit jeho profesi katolického kněze a zároveň vlastivědného pracovníka. Že v tom žádný rozpor není? Nemusel by být – kdyby se ale nejednalo o něco tak velkého, jako bylo přání olomouckého arcibiskupa Františka Saleského Bauera oslavit 60. výročí nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn stavbou tzv. jubilejního kostela ve Valašském Meziříčí. Volba stanoviště totiž padla na areál bývalého hřbitovního kostelíka Nejsv. Trojice…

Dnes, díky možnostem dendrochronologického datování, víme, že počátky kostela můžeme položit do roku 1562, tedy vznikl krátce poté, co město Meziříčí dokončilo hradby. V souvislosti s vybudováním opevnění nebylo dál možné rozšiřovat území hřbitova kolem městského farního kostela a musel být založen hřbitov nový, za hradbami. V jeho centru byl záhy vystavěn i zmíněný hřbitovní kostel.
Na přelomu 19. a 20. století však ještě panovaly ohledně stáří kostelíka vášnivé spory. Např. Franz Rosmaël, konzervátor Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek ve Vídni, kladl jeho vznik do souvislosti s Velkou Moravou. Eduard Domluvil byl ve svých domněnkách střízlivější, svatotrojiční kostelík považoval za památku ze 40. let 16. století. Díky své poloze za městskými hradbami se několikrát vyhnul vyhoření města, i přispěním E. Domluvila  však málem nepřežil přelom 19. a 20. století. Stalo se to asi takto… Poprvé se Franz Rösmael obrátil na vídeňskou centrálu v roce 1887 se sdělením, že kostel má být zbořen. V roce 1892 píše znova, a sice že ke zboření zatím nedošlo, neboť se proti tomu vzedmula vlna nevole mezi veřejností a o jeho zachování se naštěstí zasadil tehdejší starosta města Alois Mikyška.

V roce 1908 se opět objevuje zpráva, že má být kostel zbořen, a to kvůli již zmíněné výstavbě novostavby jubilejního kostela. Domluvil, ve snaze zavděčit se svému chlebodárci, se postavil na stranu arcibiskupa a jeho rozhodnutí podporuje z pozice významného znalce místní historie a předsedy Musejní společnosti názory, že kostel je „neumělecký, jen z nouze postavený“, dále kostel „nevyniká ani stářím, ani uměním“ či dokonce „kostel nejeví zevnitř ani zvenčí žádné umělecké práce a nevyniká ani starožitností a co na něm za zachování stojí, dvě tři dřevořezby a antependia oltářní snadno zachováno býti může, byť by kostelík byl zrušen a novou velkolepou stavbou nahražen“. Do celé věci se naštěstí opět vložila veřejnost, neboť všem již bylo jasné, že hlavní roli v celé kauze hraje politika. Jak to nakonec s kostelem dopadlo? O jeho záchranu se zasloužil i arcivévoda František Ferdinand d´Este, kterému se musel Domluvil zodpovídat například z nalíčení kamenných soch holubičí šedí. Následníku trůnu toto své neuvěřitelné rozhodnutí zdůvodnil tím, že „původní barvy byly opadány a zbytky nedaly rozpoznat původní stav. Byly proto umístěny v ochozu (uvnitř v kostele pro ně nebylo místo) a natřeny šedě, aby byly chráněny od prachu z podél jdou velmi frekventované silnice“ (sic!, v roce 1911…). Domluvil žádal o prominutí, byť arcivévoda celou událost komentoval jako vandalismus. Od zboření kostela se tedy nakonec upustilo, ten sloužil církevním účelům do 50. let 20. století a dodnes patří k nejcennějším a nejcharismatičtějším památkám ve městě.