Požitek z kouření tabáku za pomocí dýmek si jako prví vychutnávali američtí Indiáni už před 3000 lety.
V Evropě byla dýmka známa již před objevením Ameriky, zprvu se jí však užívalo v léčitelství ke kouření léčivých bylin. K jejímu masovému rozšíření zde došlo až po přivezení tabáku z Ameriky v 16. století.
Je nutno podotknout, že kouření dýmek nebylo výhradně mužskou záležitostí. Už první zpráva o kouření tabáku v deníku Kryštofa Kolumba hovoří o kouřících domorodcích - mužích i ženách. Ani na Valašsku nebývaly ženy s fajfkou výjimkou. Týkalo se to však jen žen provdaných, svobodná děvčata si zakouřila jen tajně, protože „kúřiť bylo na slobodnú cérku haňba a nebylo to súcí.“
Do českých zemí se dýmky dostaly údajně v roce 1619 od anglických vojáků. Ke kouření se u nás užívalo dýmek hliněných tzv. gypsovek, porcelánových či „pěnovek“, největšejí oblibu tu ale měly dýmky dřevěné. Jejich výrobou prosluly zejména dvě oblasti – Českomoravská vysočina a náš region východní Moravy.
Zde dosáhlo největšího rozmachu dýmkařství v Kelči, kde se dýmky vyráběly odborně, řemeslně vyškolenými dýmkaři.
Dalším centrem výroby byly horské vesnice Valašska, kde dýmky podomácky zhotovovali samouci. Podle místa výroby byly nazývány „fajky valašky“ a bylo pro ně charakteristické zdobení vybíjením perletí a mosaznými drátky. Jejich produkcí se v druhé polovině 19. a na počátku 20. století proslavily především vesnice Hrubá (dnes Velká) Lhota a Nový Hrozenkov.
Pro svůj výjimečný vzhled a výzdobu doznaly tyto dýmky velké obliby nejen po celé Moravě, ale byly vyváženy i do Prahy, Vídně, Polska či Ruska.
Právě jejich popularita za hranicemi regionu způsobila, že se na Valašsku dochovalo jen omezené množství těchto artefaktů.
