Velmi oblíbeným výletním cílem jižního Valašska jsou romantické Pulčínské skály. Z geologického pohledu jde o největší pískovcové skalní město západních Karpat. Fantaskní formy pískovců vznikaly postupně z písčitých usazenin dávného moře jejich zatuhnutím, vyzdvižením a následným zvětráváním. Pískovcová skaliska lákají dnes turisty, trampy a horolezce, ovšem ani v minulosti se lidé tomuto pozoruhodnému a krásnému místu nevyhýbali. Kdy se poprvé člověk na „Pulčinách“ objevil, přesně nevíme. Starší prameny mluví o kamenných nástrojích neolitických zemědělců, ale konkrétní nálezy se nikdy nepodařilo dohledat. S jistotou víme, že na přelomu doby bronzové a železné obývali vrch „Zámčisko“ tvůrci kultury popelnicových polí. Jejich přítomnost prozrazují hojné nálezy keramických střepů i několik bronzových předmětů. Lokalita zřejmě plnila funkci přirozeného útočiště, proto ani nebylo potřeba budovat na vrcholu Pulčínských skal zvláštní opevnění. Těsně před zlomem letopočtu, koncem doby železné, obývali toto skalnaté místo blízcí příbuzní Keltů (nositelé tzv. púchovské kultury). I o jejich osídlení svědčí nálezy keramiky a ojedinělých kovových artefaktů. Po jejich odchodu zůstaly Pulčínské skály víceméně pusté až do středověku. Teprve v roce 1426 se objevuje první písemná zmínka o hradě „Pluczyna“ – král Zikmund Lucemburský ho (společně se Starým Světlovem a Brumovem) dává do zástavy své ženě Barboře Celské. Po několikeré změně majitelů ve 20. letech 16. století je již hrad zmiňován jako pustý. Z Pulčínských skal se ale život zcela nevytratil ani později. Skalní město skýtalo úkryty v dobách válek a neklidu, ať už za vpádu Tatarů nebo kuruců v 18. století. Mezi poslední „trvalé obyvatele“ patřila v 50. letech 20. století rodina Cikána Štěpána Hrčky, obývající převis poblíž Ludmiliny skály. Dnes je toto kouzelné místo zahrnuto do první zóny ochrany CHKO a tak trvalé či přechodné bydliště tady mají pouze medvědi a rysi. Za návštěvu však Pulčínské skály rozhodně stojí.