Největší křesťanské svátky se kvapem blíží, připomeňme si tedy, jak na ně ve své rukopisné kronice vzpomíná meziříčský rodák, akad. sochař Leopold Christ:
Asi týden před šmigrustem jsme šli k Bečvě na proutí na „tatary“. Zde kolem Bečvy bylo jen proutí zelené. Chodívali jsme až ke Lhotce na červené a žluté, aby byl tatar krásný. Řezali jsme dlouhé na pořádné tatary, aby z nás byl strach. Přinášeli velké otepky a doma přebrali a ty pěkné dali do sklepa, aby nezaschly. Ještě malému ogarovi dělal tatar tatínek, ale moc brzy jsem se ho naučil vázat sám. Pletli jsme čtveráky, pateráky a osmeráky. Ty poslední byly nejpěknější. Pletli jsme je večer před šmigrustem a na vlastních zádech zkoušeli, jak přiléhají. Dělali jsme tři, čtyři, aby bylo na výměnu, když se některý otřepil... A před Velkou nocí si každý ogar opravoval a mazal „tragač“, aby ho měl připravený na Zelený čtvrtek... Který ogar neměl tragač, připravil si aspoň klapačku a rachotačku. A na Zelený čtvrtek o půl dvanácté jsme se všichni sešli se svými instrumenty v Krásně u kostela. Ve dvanáct jsme se seřadili, smekli čepice, pomodlili „Anděl Páně“, třikrát obejeli kříž před kostelem a vyrazili s hrčením po Krásně, po mostě, nahoru ke kostelu... A tak to šlo až do Bílé soboty, kdy se začalo při mši zvonit „Gloria“. To se zvony vrátily z Říma. Na Velký pátek jsme rachotali ráno, v poledne, odpoledne ve tři hodiny i večer. Též na věži se hrkalo; tam byl ohromný trakař se dvěma klikami. U každé kliky točil jeden zvonař, bratři Kratochvílci. Točili, až ve věži hřmělo. Jim to nevadilo, oni byli skoro hluší od zvonění.“
