Tak tuto pranostiku jistě všichni dobře známe. Ale něco na ní nesedí. Noci se přece začínají „upíjet“ až po 21. prosinci, tedy po dnu zimního slunovratu.
Zmatek sem vnesly v každé době tolik oblíbené reformy. Koncem 16. století to byla gregoriánská reforma kalendáře, která způsobila posun o několik dnů. V původním kalendáři totiž zimní slunovrat vycházel právě na 13. prosince, den, jenž byl od 6. století stanoven na svátek svaté Lucie (zřejmě v souvislosti s jejím jménem odvozeným z latinského lux – světlo).
Tato křesťanská světice žijící na přelomu 3. a 4. století je dodnes patronkou slepců, ale i švadlen, písařů a jiných řemesel závislých na dobrém zraku. Podle legendy si totiž na důkaz odmítnutí pohanského nápadníka a tedy pevnosti své křesťanské víry vyrvala oči, kvůli nimž se do ní mladík zamiloval.
V lidovém prostředí se k tomuto dni vázala řada obřadních jevů. Po vesnicích chodívaly tiše syčící bíle zahalené tajemné postavy se zamoučenými tvářemi a při návštěvě stavení kontrolovaly, zdali se dodržuje zákaz předení a draní peří, který od tohoto dne platil. Lucky nebo „luce“, jak byly na Valašsku nazývány, mívaly v ruce nejčastěji husí peroutku, jíž ometaly přítomné i předměty v místnosti na znamení čistoty a vymetení nemocí a zlých duchů, zvláště čarodějnic.
Ty měly v době nadvlády dlouhých nocí obzvláštní moc. Na ochranu proti nim v tento den vykrápěli stavení svěcenou vodou, nad dveře chlévů psali svěcenou křídou křížky apod.
Období 12 dní od Lucie do Vánoc bylo též vhodné k věštění – předpovídalo se hlavně počasí a budoucí ženiši. Počasí se věštilo tak, že se na dveře nebo trám nakreslilo 12 kruhů, přičemž každý připadl měsíci následujícího roku. Podle počasí každého dne se kruh vybarvil – prázdný znamenal jasno, plný zamračeno nebo déšť.
Svobodná děvčata v těchto dvanácti dnech hádala, za koho se vdají: na 12 lístků napsala jména chlapců, uložila je pod polštář a každé ráno jeden zničila. Čí jméno zůstalo jako poslední, ten se měl stát dívčiným mužem.
