Že je do podzimu a s ním i pro Valašsko tolik typický způsob konzervování ovoce, čili jeho sušení, ještě daleko? Ano, ovšem Muzeum regionu Valašsko se může nově pochlubit spoluprací na rozsáhlém projektu Národního zemědělského muzea, v rámci něhož se výzkumu tradičních valašských sušáren ovoce věnuje celoročně. A dokud se ještě v sušárnách neroztápí pod pecí, je dostatek času na studium archivních pramenů. Jedním z těch málo známých je rukopisná kronika syna řídícího učitele z Křivého u Valašského Meziříčí (dnešní Podlesí), Adolfa Suchomela (1884–1975). V ní vzpomíná na život ve vesnici za svého dětství a mládí a jelikož sušení ovoce bývalo ještě koncem 19. století natolik běžnou součástí koloritu každé valašské vesnice, věnuje mu hned několik stran svého rukopisu. Stran velmi cenných, neboť nabourávají dosavadní vžité představy o sušárenství i jeho postupném zániku. Například vzpomíná, že s přebytky sušeného ovoce, které sloužilo jako vynikající zdroj vitamínů po celé dlouhé zimní období, hospodáři sami neobchodovali, naopak, vykupovali je od nich překupníci, kteří pak sami s ovocem jezdili i na daleké zahraniční trhy. Také do značné míry nabourává zažitý stereotyp Valašska coby kraje, kde „se vypije všechno, co teče.“ Valaši vskutku prosluli jako milovníci tvrdého alkoholu, záliba v kvalitních ovocných pálenkách však určitě zcela nevytlačila sušení ovoce, jak by se mohlo zdát, naopak, na kvas se i v pozdějších dobách zpracovávalo pouze ovoce, pro které se nenašel odbyt u překupníků, potažmo tedy na zahraničních trzích a hospodářství pro ně nemělo jiného využití. Nakonec ani s úplným zánikem jednotlivých sušáren ovoce to ve světle Suchomelových vzpomínek nevypadá tak pesimisticky – určitě nebyly hromadně bourány, většinou se pro ně našlo jiné využití, třeba coby skladiště či dokonce nuzné obydlí. Případně průběžně zanikaly pro sušárny tím nejtypičtějším způsobem, a sice lehly popelem za plného provozu, kdy došlo k zahoření některé z dřevěných konstrukcí.
