Koberce se staly běžnou součástí našich domovů až ve 20.století, zvykli jsme si na jejich příjemnou měkkost, útulnost a oceňujeme jejich izolační vlastnosti. Výroba koberců je od pradávna spojena především s východními zeměmi, stejně jako jejich dekor. Moderní originální koberce, oproštěné od orientální estetiky, přináší do českých zemí až doba secesní, kdy se do navrhování zapojili architekti pracující se vzhledem celého interiéru. Originální koberce podle návrhů architektů a výtvarníků vznikaly po roce 1900 i v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí a vznikají tam dodnes. O produkci této nejstarší gobelínové dílny v českých zemích se zajímá řada muzeí, včetně toho, co stojí gobelínce nejblíže – muzea ve Valašském Meziříčí. To nejen že sbírá a prezentuje její výrobky, ale od letošní muzejní noci dokonce samo koberec vytváří a to ideálně tak dlouhý, aby obě dvě instituce (alespoň pomyslně) propojil.
A jak takový vlněný koberec v muzeu vzniká? Žádné pletací stroje, jen pečlivá ruční práce. Nejprve je třeba z přaden obarvené vlny namotat klubíčko. V muzeu vlněná přadena namísto dětských ruček drží moták a navíjení klubíčka je proto mnohem jednodušší (a zábavnější). Z klubka je pak třeba seskat tlustší vlněné vlákno, aby byl koberec dost pevný. V gobelínce k tomuto účelu od roku 1930 slouží speciální stroj – skačka. V muzeu si pomáháme jednoduchým dvoudílným dřevěným nástrojem, prvotně určeným pro podomáckou výrobu provazů. Stačí jen navázat čtyři vlnky, popadnout za kliku a točit a točit. Pak přijde drobný trik a provaz (pro nás příze z vlny australských ovcí) je hotov. A teprve teď se dostaneme k samotnému tkaní koberce. Barevnou vlněnou přízí stačí kličkovat mezi kolíky dřevěného stavu a dílo nám pomalu roste. Přijďte nám se tkaním taky pomoct! A nezapomeňte se podepsat na svitek autorů nekonečného koberce – vaše jméno se pak stane součástí rekordně dlouhého ručně tkaného koberce. Kdy? To záleží na vás, zručných návštěvnících: zatím nám do prvního metru chybí 15 cm…
