Letní vedra vrcholí, a proto se vydejme proti proudu času o staletí zpátky a připomeňme si ve vzpomínkách valašského patriota Adolfa Suchomela (1884–1975), kterak se uměli osvěžit naši staříčci.
„Po 15. červenci, kdy končívalo hájení ryb, býval v Bečvě konán pravidelně každou neděli velký rybolov s čeřeny. Cestou k řece se ke starým rybářům přidávali i kluci – ti dostali bidla a čvachtajíce jím po kraji řeky do vody, zabraňovali, aby ryby do stran utíkaly a vbíhaly tak do čeřenů. S rybolovem se začalo na ohbí Bečvy pod Bražisky a došlo se proti vodě pravidelně až pod Jarcovou, kde se uhýbá řeka od dráhy. Rybáři postupovali pravidelně ve dvou řadách za sebou, takže ryba vběhla do čeřeně druhým, proklouzla-li řadou prvních. Po takovém rybolovu se ještě mnoho ryb skrylo v hlubinách, pod břehy a kameny, jichž bylo mnoho, proto se mohlo po takovém projití rybářů s čeřeny ještě chytit mnoho ryb do rukou. A právo chytati do rukou bylo tehdy skoro takovou samozřejmostí, jako vrhnouti se dnes po výlovu rybníka do bahna pro paběrky.
Když byla pochůzka ukončena, nastalo třídění a dělení úlovku. Z větších ryb bylo naděláno tolik dílů, kolik bylo rybářů, naháněči byli poděleni rybami menšími. Že i pro nerybáře bylo zábavou sledovati z břehu, jak se vynořovaly z vody čeřeny a v nich bezmocně s sebou házeli lesknoucí se tvorové její říše, nikdo nemůže pochybovati. I oni si často odnesli za své vytrvalé kibicování nějakou tu bělici v kapse domů.
Když však byla Bečva zregulována a ryby byly připraveny o hlubiny a skrýše, její rybnatost velmi poklesla a raci dokonce vyhynuli na nějakou nemoc skoro úplně.“
