Křížová cesta, latinsky via crucis nebo také via dolorosa („bolestná cesta“), patří k ikonograficky významným náboženským námětům v dějinách výtvarného umění od středověku až po současnost. Jedná se o vyobrazení jednotlivých zastavení křížové cesty a počet výjevů se od 17. století ustálil na čtrnácti. Cesta utrpení Ježíše Krista zahrnuje potupné putování Božího Syna nesoucího kříž Jeruzalémem, od sídla Pontského Piláta, římského prokurátora v Judeji, až na místo popravy, na horu Golgotu. Součástí křížové cesty je i zobrazení samotného rozsudku, ukřižování a ukládání do hrobu. (Trest ukřižováním byl ve starém Římě určen společenské spodině - otrokům a vzbouřencům a kříž byl šibenicí, na níž umíral odsouzený na udušení.) Pobožnost křížové cesty se v katolických kostelech či na jiných místech jejího osazení (ve volné krajině, v poutních areálech aj.) odehrává nejčastěji v postní době a na Velký pátek, výroční den Ježíšovy smrti.
Na výstavě malíře – samouka Václava Popelky z Valašské Polanky ve vsetínském zámku (v roce 2013) se k velikonočním křesťanským tématům vázalo hned několik obrazů. Malířovo pojetí Křížové cesty vychází z tradičních 14 zastavení, které uspořádal pásově do kruhu – symbolu stále se opakujícího děje (věčného příběhu). Námětově tuto malbu doplňuje expresivní obraz Ber každodenně (Ukřižování), u nějž se inspiroval i korespondencí mezi svým otcem (bývalým kostelníkem ve vsetínském katolickém kostele) a knězem Františkem Tomáškem (později kardinálem), který mu v dopisech v duchu evangelia často zdůrazňoval, aby bral na sebe svůj kříž každý den… Protějškem Ukřižování je olejomalba Vítěz (Vzkříšení), která ztvárňuje zrození světla, naděje i radost křesťanských Velikonoc.
Václav Popelka, bývalý lesník s poetickou duší, maluje už 13 let a tvorba se mu stala nejen příhodnou arteterapií v době, kdy do jeho života neblaze zasáhlo několik negativních událostí, ale i cestou rozjímání. Jak se sám v jedné z básní vyznává: Modlí se obrazy, / lnovým plátnem tkaným, / paletou, štětci, barvami, / olejem nežehnaným. / Modlí se veršemi, / v samotě přidělené, / všeliké zvuky okolí, / v tón mění sloky vytvořené… A když zapochybuje o svém díle, talentu i smyslu tvoření, připomíná si slova svého přítele, katolického faráře Františka Dobeše, který mu řekl: „Pomysli jen, že se před Tvým obrazem někdo pomodlí…“