Život včelích společenstev nedává spát lidem odnepaměti. Proč, to je nasnadě – vždyť i medvěd, ne náhodou nesoucí přízvisko brtník, jednoho krásného dne zjistil, že sladká pochoutka pracně vydobytá z včelích obydlí stojí za nějaké to žihadlo. To lidé na to šli od lesa – dutiny divoce žijících včelstev začali postupně obhospodařovat, ještě v lesích si je přivlastňovat, aby je nakonec přinesli na své skromné středověké zahrádky a položili tak základy včelaření takového, jak jej známe dnes. Předmětem jejich zájmu už také nebyl jen med, ale naučili se využívat i ostatní včelí produkty. Podoba samotných včelích úlů se v průběhu dějin měnila, vždy ale reflektovala místo svého vzniku. Například u nás na Valašsku bývalo odpradávna jediným surovinovým zdrojem dřevo – to se využívalo jak v lidovém stavitelství včetně pokrývání střech dřevěnou krytinou šindelem, tak i při zhotovování včelích úlů. Pro zdejší kraj jsou proto typické většinou hladké, nezdobené kláty se šindelovou stříškou.
Staří Valaši však dlouho do novověku včelařili převážně v lesích a z brtí, jak se takové včelí úly nazývaly, se každoročně ke svátku sv. Václava odváděl „plat medařský“. Ze včelínů, které měli poddaní na vlastních gruntech, však žádnou daň neodváděli, proto i mnozí měšťané si za svými humny stavěli včelíny. Nejinak tomu bylo i ve Valašském Meziříčí – ze vzpomínek pamětníků víme, že takřka v každé zahradě měšťanského domu stával nějaký ten včelín ještě i v 1. polovině 20. století.
