V lidovém prostředí je závěr velikonočních svátků spojen s pomlázkou. A co tímto slovem rozumíme? Jednak obřadní šlehání rostlinnými omlády, jednak dar za velikonoční koledování. Pomlázka, jejíž kořeny spadají až do středověku, má na Valašsku řadu názvů – šmigrúst, mrskačka, šlahačka, šibačka a podobně.
Nejčastějším nástrojem velikonočního mrskání bývají na Valašsku spletené vrbové pruty (těm se na většině území říká tatary, na jižním Valašsku korbáče), nebo jalovcové větvičky. Dříve se k tomuto účelu užívalo též březových metliček, rákosek a kořenů lékořice. Širokou pestrost „bicích“ nástrojů dokládá i básnička, která se při pomlázce říkávala:
„Neboj ty sa moja milá, neboj ty sa metličky,
aspoň ti neoprašivjá, tvoje pěkné nožičky.
Metlička a jaloveček, to je dobré koření,
to pomáhá každéj cérce od všeckého bolení.“
Jak už napověděla básnička, důvody výprasku byly a jsou čistě humánní a pozitivní – na mrskanou osobu by se měla přenést svěžest a zdraví mladého proutku či větvičky. Zároveň by se tím mělo zabránit „oprašivění“ a vůbec kožním chorobám.
V některých částech regionu bývá součástí pomlázky též namáčení děvčat v potoce nebo polévání vodou, což by máčené osobě nemělo přinést chřipku, jak by se předpokládalo, nýbrž jarní očistu.
Za ozdravné vymrskání bývali koledníci odměněni pečivem a malovaným vajíčkem, dospělí kořalkou.
Na šmigrúst či mrskačku se obvykle chodilo o velikonočním pondělí. Ze starších dob máme ale doklady koledování, které se praktikovalo už v noci z neděle na pondělí – Ve Valašské Polance a Lužné to byly obchůzky maskovaných osob zvané „dudlačky“ či „po cikánskéj“, ve Velkých Karlovicích to zase bývaly velmi časné „buďačky“.
Na závěr je nutno dodat, že povelikonoční úterý je v některých krajích spojeno se šlehacím právem žen. Tento obyčej „robskéj mrskačky“ je doložen i z Valašska. Toš roby neváhajte a oplaťte tu ozdravnú kúru aj vašim chlapom!
